Josef

Jméno pochází z hebrejského Jóséf, „Bůh přidá“ nebo „ať rozhojní“. V Bibli ho nese Jákobův syn Josef, prodaný bratry do Egypta, a Josef z Nazareta, pěstoun Ježíšův. Přes řecké Ióséf a latinské Ioseph se rozšířilo do celého křesťanského světa: anglické Joseph, německé Josef a Sepp, italské Giuseppe, španělské José, polské Józef, slovenské Jozef.

V češtině je jméno doma od středověku, ale skutečnou explozi zažilo v 18. století díky císaři Josefu II. a josefínským reformám. Domácké Pepa vzniklo z italského Beppe a přes rakouskou vojenskou řeč zdomácnělo natolik, že dnes působí ryze česky.

Ze jména vzniklo mnoho příjmení, například Josefík nebo Jozífek, a ženské podoby Josefa i Josefína. Výraz pepíci pro Pražany ukazuje, jak hluboko jméno vrostlo do jazyka.

Svátek 19. března patří svatému Josefovi, tesaři z Nazareta, pěstounu Ježíše a patronu dělníků, řemeslníků, otců a šťastné smrti. Den svatého Josefa býval v Čechách svátkem dřevorubců a tesařů a v mnoha obcích se slavil jako začátek jarních prací. Stejné datum má i slovenský a polský kalendář.

Jméno nosili císař Josef II., skladatel Josef Mysliveček, malíř Josef Mánes, spisovatel Josef Kajetán Tyl, historik Josef Dobrovský i spisovatel Josef Škvorecký. V 19. a v první polovině 20. století bylo nejčastějším mužským jménem vůbec, po roce 1950 ustoupilo a od roku 2000 se opatrně vrací.

Josef je dnes jedno z mála tradičních jmen, které se vrátilo: mezi novorozenci se objevuje výrazně častěji než před třiceti lety, obvykle po dědečkovi. Zároveň zůstává jedním z nejrozšířenějších jmen v celé mužské populaci.

V hovoru žije téměř výhradně jako Pepa nebo Pepík. Plný tvar Josef zní úředně a slavnostně, ale právě to se rodičům dnes líbí.