Jana

Jana je ženský protějšek jména Jan, takže význam je stejný: z hebrejského Jochanan, „Bůh je milostivý“. V latinských pramenech se objevovala jako Iohanna, z čehož pochází i delší česká podoba Johana a francouzská Jeanne, po níž je pojmenována Jana z Arku.

V češtině se krátký tvar Jana ustálil až v novověku. Ve středověku a v barokní době převládala Johana, teprve 19. století přineslo úsporné Jana, které dokonale zapadlo do jazyka: dvě slabiky, snadné skloňování, přirozený vokativ Jano.

Příbuzná jména jsou Johana, Žaneta, Janina, anglická Joan a Jane, španělská Juana, italská Giovanna. Domácké tvary Janička, Janča a Jaňulka patří k nejpoužívanějším zdrobnělinám v češtině vůbec.

Svátek 24. května se v českém kalendáři ustálil podle Jany Františky de Chantal, francouzské šlechtičny a zakladatelky řádu navštívení Panny Marie, která byla svatořečena roku 1767. Slovenský kalendář slaví Janu 21. srpna, polská Janina má den 12. června.

Nejslavnější nositelkou je Jana z Arku, francouzská selská dívka, která v 15. století vedla vojsko proti Angličanům a byla upálena v Rouenu. Její svátek připadá v církevním kalendáři na 30. května.

Obliba jména v Česku začala prudce růst po druhé světové válce. V 50. až 80. letech se Jana dávala tak často, že ve třídách bývaly tři i čtyři, a jméno se stalo tichým symbolem celé generace.

Jana dnes patří především ženám středního a staršího věku, novorozeným holčičkám se dává jen zřídka, protože rodiče vnímají jméno jako jméno vlastní generace. Právě proto má ale šanci na návrat: tak se vrátila Anna, Marie i Eliška.

Ve všední řeči jméno žije hlavně v podobě Janička a Janča, samotné Jana zní úředně a používá se v oslovení spíš v práci. Obrovský počet nositelek znamená i obrovský počet přání každý 24. květen.