Heřman

Jméno vzniklo ze starogermánského složeného tvaru Hariman, případně Herimann, v němž se spojuje slovo pro vojsko či válečnou družinu se slovem muž. Obvyklý výklad tedy zní muž vojska, bojovník, válečník. Šlo o typické germánské bojovnické jméno stejného typu jako Ludvík nebo Vilém, kde se jednotlivé složky skládaly jako stavební kameny.

Do češtiny se jméno dostalo z německého Hermann, a to hlavně díky šlechtickým rodům a církevním kontaktům. Čeština si je přizpůsobila vlastnímu hláskosloví, takže z Hermanna vzniklo domácí Heřman s měkkým ř, které jméno zbavilo cizího zvuku. Podoba Herman bez háčku se u nás objevuje spíš jako příjmení nebo v cizojazyčném prostředí.

Příbuzné podoby najdeme po celé Evropě, od italského Ermanna po francouzského Armanda, který z germánského Hermanna vznikl hláskovým vývojem. Se slovem heřmánek jméno etymologicky nesouvisí, název léčivé rostliny přišel z řečtiny přes latinu, jen zvuková podobnost obou slov je tak silná, že si s ní čeština ráda pohrává v domáckých oslovováních.

Datum 7. dubna se v kalendáři tradičně spojuje s Heřmanem Josefem ze Steinfeldu, premonstrátským řeholníkem z 13. století, který byl znám svou zbožností a duchovní poezií. Jeho úcta se šířila z Porýní a s ní putovalo i jméno do dalších zemí. Stejný den slaví Hermana také polský kalendář, což svědčí o společném středoevropském základu.

V českých zemích patřilo jméno Heřman k oblíbeným ve šlechtických rodech. Nosili je členové rodu Černínů, Bubnů z Litic i další páni, jejichž majetky daly název místům jako Heřmanův Městec nebo Heřmanice. Mezi světci nese jméno i středověký učenec Heřman z Reichenau, zvaný Chromý, hudební teoretik a astronom, který má svůj svátek jinde v roce.

V 19. století jméno podpořilo národní obrození jako domácí protiváhu německého Hermanna, potom ale pozvolna ustupovalo. Ve druhé polovině 20. století se dávalo už jen zřídka a stalo se jménem, které spíš známe z rodinné historie a ze starých matrik.

Heřman dnes působí jako jméno z jiné doby, a právě to je jeho síla. Má v sobě kus historie, zámeckých sálů a pečetí, a přitom není nijak strojené. Když ho rodiče vyberou, obvykle jde o vědomé rozhodnutí, ne o následování módy.

Jméno se objevuje především v rodinách, kde se drží tradice po dědečkovi nebo pradědečkovi, a také mezi rodiči, kteří hledají staročeská jména mimo hlavní vlnu. Nositelé se často dělí na dva tábory: jedni trvají na plném Heřmanovi, druzí si zvykli na hravého Heřmánka. Ve zkrácené podobě jméno okamžitě zteplá a hodí se stejně dobře dítěti jako dospělému.