Havel

Základem je latinské Gallus. Nejčastěji se vykládá jako „Gal“, tedy příslušník keltského kmene obývajícího území dnešní Francie a severní Itálie. Jméno tak původně fungovalo spíš jako označení podle původu, podobně jako Roman nebo Slavomír odkazovaly k celku, z něhož člověk pocházel. Vedle toho se latinské gallus překládá i jako „kohout“, a proto se u tohoto jména objevuje i druhý, méně rozšířený výklad. Jednoznačně rozhodnout mezi oběma cestami nelze, převažuje však čtení „Gal, Kelt“.

Do češtiny se jméno dostalo přes latinu církevních knih a domácí výslovnost si ho přizpůsobila k nepoznání. V podobě Gallus se počáteční G změnilo v H, jak bylo ve starší češtině běžné, a koncovka odpadla. Tak se zrodil Havel. Stejným způsobem se v polštině ustálil Gaweł, v maďarštině Gál a v němčině zůstala latinská podoba Gallus.

Příbuzenstvo je dnes patrnější v příjmeních než v křestních jménech. Havel, Havlík, Havlíček, Havelka, Havlena nebo Havránek ukazují, jak hojné jméno ve středověku bylo, protože příjmení se tvořila právě z běžných jmen otců. Připomínají ho i místní názvy, od Havlíčkova Brodu po pražskou Havelskou ulici.

Patronem dne je svatý Havel, irský mnich ze 7. století. Patřil k družině svatého Kolumbána a při cestě přes Alpy se oddělil, aby žil jako poustevník v dnešním Švýcarsku. Z jeho poustevny vyrostl slavný klášter, který dal jméno městu i kantonu Sankt Gallen. Klášterní knihovna ve St. Gallen patří k nejcennějším v Evropě. Havlova památka se v kalendáři drží 16. října.

U nás byl svatý Havel oblíbený už v době přemyslovské. Po jeho kostele se jmenuje Havelské Město, obchodní čtvrť založená ve 13. století na dnešním Starém Městě pražském, a po ní i Havelská ulice s tržištěm, které tam funguje dodnes. Jméno Havel patřilo ve středověku k naprosto obvyklým, nosili je šlechtici, konšelé i sedláci.

Na Havla se také vázal hospodářský rok. Do tohoto dne mělo být obilí i seno pod střechou, končily pastevní a služební smlouvy a vyplácely se odměny. Za Josefa II. se navíc většina posvícení sjednotila na nedělní termín po 16. říjnu, takže se v Čechách vžil pojem svatohavelské posvícení.

Havel dnes působí jako jméno z jiného století, a právě to je jeho síla. Není opotřebované, nikdo ho nenosí ve třídě pětkrát, a zároveň si ho každý bez zaváhání zapamatuje. Hlásí se k domácí tradici podobně jako Vojtěch, Vít nebo Prokop, jen o něco drsněji a přímočařeji. Nejčastěji ho volí rodiče, kterým záleží na staročeském znění a nebojí se, že bude jejich syn muset jméno občas hláskovat.

V povědomí ho hodně drží příjmení, hlavně to nejznámější, a proto si ho lidé spojují spíš s rodovým jménem než s křestním. Na nositele Havla to má jeden praktický dopad. Musí čas od času vysvětlit, že Havel je jeho jméno první, nikoli druhé. Zvyk na to bývá otázkou jedné věty a pak už jméno funguje samo, jako zvučná a nepřeslechnutelná vizitka.