Hanuš

Základ jména je hebrejský. Stojí za ním Jochanan, složené ze jmen Boha a slovesa „být milostivý“, tedy „Bůh je milostivý“ nebo „Bůh se smiloval“. Z Jochanana vzniklo řecké Ioannes, latinské Iohannes a z něj celá rozsáhlá evropská rodina jmen, do níž patří Jan, John, Giovanni, Juan i Iwan.

Do češtiny se Hanuš nedostal přímo z latiny, ale okružní cestou. Z německého Johannes se zkrácením vydělilo Hans, k němuž se v českém prostředí přidala domácí přípona a vzniklo Hanuš. Podobně se choval Mikuláš vedle Nikolause. Tento typ jmen se v českých zemích šířil ve středověku spolu s městským obyvatelstvem, řemeslníky a obchodníky, u nichž se čeština a němčina denně mísily.

Nejbližšími příbuznými jsou Jan, Johannes a Hans, ze ženských jmen pak Jana a Johana. Ženské jméno Hana má jiný původ, vychází z hebrejského Channa, přesto se obě jména kvůli zvukové podobnosti často vnímají jako pár. Vedle Hanuše se v dobových zápisech objevují i podoby Hanusch, Hanusz či Hanzl.

Datum 6. října vychází z tradice českého kalendáře. Hanuš není jménem samostatného světce, patronem mu proto zůstává Jan, ať už Křtitel, nebo Evangelista, k němuž se jméno svým původem hlásí. V občanském kalendáři si Hanuš svůj den udržel, na Slovensku ani v Polsku vlastní datum nemá.

Ve středověku patřil Hanuš k běžným jménům českých měst. Nosili ho kupci, konšelé i šlechtici, například páni z Kolovrat. Nejznámější Hanuš je ovšem ten, který možná nikdy nežil. Podle pověsti mistr Hanuš postavil pražský orloj a radní ho nechali oslepit, aby dílo nezopakoval jinde. Skutečnými tvůrci orloje byli hodinář Mikuláš z Kadaně a astronom Jan Šindel, ale jméno Hanuš je s orlojem srostlé natolik, že se z něj stal takřka symbol.

Po baroku jméno ustoupilo do pozadí a vrátilo se během národního obrození jako vědomě česká alternativa k německému Hansovi. Právě tehdy ho dostávali chlapci z vlasteneckých rodin, z nichž později vyrostli hudebníci, spisovatelé a učenci.

Hanuš dnes působí jako jméno pro znalce. Není ani módní, ani zapomenuté, spíš stojí mimo hlavní proud a tím zaujme. Rodiče po něm sahají tehdy, když chtějí něco domácího a historického, ale zároveň se vyhnout velmi rozšířenému Janovi. Mezi jmény jako Vojtěch, Kryštof nebo Vavřinec zapadne přirozeně.

Nositelé bývají zvyklí jméno hláskovat a vysvětlovat, protože mnoho lidí si je v první chvíli spojí jen s orlojem. Zdrobnělina Hanoušek zní mile a dětsky, dospělí Hanušové ale většinou zůstávají u plné podoby, která má na vizitce i v podpisu příjemnou váhu.