Dobroslav

Dobroslav patří k typicky slovanským dvoukmenným jménům, jaká najdeme i v podobách Bohuslav, Miroslav, Vlastislav nebo Radoslav. První část tvoří slovo dobro, druhá kmen slav. Význam se proto vykládá jako „slavící dobro“, případně volněji „dobrý a slavný“. Obě čtení si neodporují, jde spíš o dva pohledy na stejné spojení.

U jmen zakončených na -slav se vedou spory, zda druhá část odkazuje přímo na slávu, nebo na starší slovanské slaviti, tedy oslavovat a být znám. Nejrozšířenější výklad pracuje se slávou a dobrou pověstí, takže Dobroslav byl chápán jako ten, kdo dobru dělá čest. Do stejné jmenné rodiny patří Dobromil, Dobromír a ženská podoba Dobroslava, ke které mají blízko i staré Dobrava a Dobruše.

Jméno je domácí, do češtiny se odnikud nedováželo. Vyskytuje se ve starých slovanských jménech osob i míst a znovu ožilo v době národního obrození, kdy se slovanská jména vědomě oživovala jako protiváha jmen latinských a německých. V západní Evropě obdobu nemá, významově se mu nejvíc blíží latinský Bonifác, tedy ten, kdo činí dobro.

Svátek slaví Dobroslav v českém občanském kalendáři 5. června. Církevní kalendář má na tento den svatého Bonifáce, mohučského biskupa a misionáře, jehož jméno se překládalo jako „dobře činící“. Právě tato významová blízkost stojí podle nejčastějšího vysvětlení za tím, že se Dobroslav v kalendáři usadil vedle něj. Vlastního svatého patrona tohoto jména se nedochovalo, datum tedy vychází z kalendářní tradice a z obrozenecké snahy dát slovanským jménům v kalendáři místo.

Na Slovensku připadají jmeniny Dobroslava na 15. ledna, takže rodiny rozdělené hranicí slaví dvakrát do roka. V Polsku se používá podoba Dobrosław, vlastní den v kalendáři ale nemá.

Jména na -slav byla ve starší české jmenné zásobě běžná a nesla je i šlechtické rody. Dobroslav mezi nimi nikdy nepatřil k nejčastějším, spíš k těm, která se vynořovala ve vlnách. Nejvýrazněji v 19. století, kdy si je někteří vlastenci volili programově, a pak v generacích narozených v první polovině 20. století.

Dobroslav působí vážně a trochu obřadně, jako jméno z kroniky. Většina nositelů se s ním narodila ve starších generacích, mezi novorozenci se dnes objevuje jen zřídka. Kdo je dostane, má jméno okamžitě rozluštitelné, každý Čech v něm slyší dobro i slávu, a to jméno zavazuje i baví.

Pomáhá mu, že se dá zkrátit velmi civilně. Zatímco plné Dobroslave zní jako oslovení při promoci, Dobroš nebo Slávek patří do hospody a k rodinnému stolu. Právě v této dvojkolejnosti spočívá jeho šance na návrat, podobně jako u jiných slovanských jmen, která se z babiček a dědů přesouvají zpátky k vnoučatům.