Daniel

Jméno vzniklo z hebrejského Dáníjjél, které se skládá ze slovesného základu dín nebo dán s významem soudit a z Božího jména El. Ustálený překlad zní „Bůh je můj soudce“, případně „Bůh soudí“ nebo „soudce od Boha“. Patří tak do velké rodiny hebrejských jmen zakončených na -el, kam míří i Michael, Gabriel, Rafael nebo Samuel.

Do češtiny se Daniel dostal spolu s křesťanstvím přes řeckou a latinskou podobu Daniél a Daniel. Latinská forma se v pramenech objevuje beze změny, a proto jméno nikdy neprošlo výraznějším počešťováním. To je jeden z důvodů, proč dnes působí mezinárodně a proč ho nositel bez potíží použije i v cizině.

Ženským protějškem je Daniela, z níž se odvozuje i domácká Dana, byť Dana bývá spojována také s jinými jmény. Příbuzné podoby najdeme v celé Evropě, od italského Daniele po ruského Daniila, a v hebrejštině samotné zůstává Daniel dodnes živým a běžným jménem.

Nejznámějším nositelem je starozákonní prorok Daniel, hrdina stejnojmenné biblické knihy. Podle vyprávění byl jako mladík odvlečen do babylonského zajetí, vykládal králi sny a nakonec byl vhozen do jámy se lvy, odkud vyšel nedotčen. Scéna Daniela mezi lvy patří k nejčastěji zobrazovaným výjevům středověkého i barokního umění a jméno díky ní neslo příchuť pevnosti a nezlomnosti.

Datum 17. prosince navazuje na východní křesťanskou tradici, v níž se právě v tento den slaví památka proroka Daniela a tří mládenců z ohnivé pece. Západní martyrologium klade proroka na 21. července, a proto Daniel slaví na Slovensku i v Polsku v létě. Český občanský kalendář si tak podržel prosincový termín uprostřed adventu.

V českých zemích bylo jméno běžné už v době předbělohorské, kdy je nosili měšťané, tiskaři i vzdělanci. Silnou stopu zanechal Daniel Adam z Veleslavína. Po dlouhém období, kdy bylo spíše vzácné, přišla velká vlna obliby ve druhé polovině dvacátého století a Daniel se zařadil mezi zcela samozřejmá chlapecká jména.

Daniel patří mezi jména, která se nedají zařadit ani mezi staromódní, ani mezi výstřední. Velkou vlnu zažilo v sedmdesátých a osmdesátých letech, takže dnes se s ním setkáte u mužů ve středním věku stejně často jako u školáků. Rodiče na něm oceňují, že je krátké, srozumitelné v celé Evropě a nabízí hned několik domáckých podob od chlapeckého Daníka po dospělý a strohý Dan.

V mluvě převažuje zkrácené Dan, které působí neformálně a mladistvě, zatímco plné Daniel si nositelé nechávají pro podpis a oficiální situace. Právě tahle dvojkolejnost jménu prodlužuje život, protože roste spolu s člověkem a v žádném věku nepůsobí nepatřičně.