Bernard

Jméno vzniklo ze staroněmeckého složeného tvaru Bernhard, v němž se spojuje výraz pro medvěda s významem tvrdý, silný nebo odolný. Nejrozšířenější výklad ho proto překládá jako „silný jako medvěd“ nebo „odvážný jako medvěd“. Medvěd byl u germánských kmenů zvíře spojované s bojovou silou a ochranou rodu, takže podobných jmen vznikla celá řada.

Do češtiny se Bernard dostal ve středověku z němčiny, a to jak přes šlechtické prostředí, tak přes církev. Klášterní kroniky a listiny ho zaznamenávají v podobě Bernhardus a Bernart, časem se ustálil dnešní tvar. Ve starší češtině se objevovala i zdrobnělá podoba Bernášek, která později zanikla a zůstala jen v příjmeních.

Příbuzná jsou jména sdílející druhou část základu, tedy Richard, Linhart či méně obvyklý Eberhard a Gerhard. Ženským protějškem je Bernarda a v románských zemích Bernardina či Bernadeta, která se od Bernarda odvozuje přes francouzské zdrobnění. Samostatnou stopu zanechalo jméno i ve slovech bernardýn a bernardýnky, tedy v označení psího plemene a řeholních sester.

Datum 20. srpna patří Bernardovi z Clairvaux, cisterciáckému opatovi a jednomu z nejvlivnějších mužů dvanáctého století. Zemřel 20. srpna 1153 a jeho úmrtní den se stal dnem jeho památky, jak bývá u světců zvykem. Byl to muž slova i činu, zakládal kláštery, radil papežům a psal texty, které se čtou dodnes.

Právě přes cisterciácký řád jméno zdomácnělo i v českých zemích. Kláštery ve Vyšším Brodě, Zlaté Koruně či Sedlci se k Bernardovi hlásily jako ke svému velkému vzoru a jeho jméno dostávali řeholníci i chlapci z okolních panství. Ve středověku a raném novověku šlo o jméno běžné, později zvolna ustupovalo.

Slovenský kalendář slaví Bernarda 20. května, tedy v den památky Bernardina Sienského, slavného kazatele z patnáctého století. Polský termín 12. března vychází z místní kalendářní tradice a s českým datem se nekryje. Se jménem je spojena i postava Bernarda z Mentonu, zakladatele horského hospice v alpském průsmyku, po němž nesou jméno bernardýni.

Bernard dnes patří mezi jména vzácná, ale nikoli zapomenutá. Působí tradičně a trochu vznešeně, přitom se nedá označit za staromódní, protože ho není slyšet tak často, aby se okoukalo. V Česku si ho lidé spojují spíš s klášterní historií, s velkým chlupatým psem a s humpoleckým pivovarem než s konkrétním současníkem.

Rodiče po něm sahají, když chtějí jméno s historií, dobře srozumitelné v cizině a zároveň nezaměnitelné ve školní třídě. Hodí se k dlouhým i krátkým příjmením, snadno se skloňuje a nabízí hned několik domáckých podob, od hravého Bernardka po mezinárodní Bernieho. Dospělý Bernard zní seriózně, což se cení všude tam, kde se jméno tiskne na vizitku.