Benedikt

Základem jména je latinské benedictus, příčestí od slovesa benedicere, které se skládá z bene (dobře) a dicere (mluvit). Doslova tedy znamená „ten, jemuž bylo dobře řečeno“, v přeneseném a dnes obvyklém významu „požehnaný“. Latinské benedicere bylo v raném křesťanství překladem řeckého eulogein, a právě díky církevní latině se jméno rozšířilo po celé Evropě.

Do českých zemí přišel Benedikt s křesťanstvím a hlavně s benediktinskými kláštery. Ve staré češtině se z něj rychle vyvinula zdomácnělá podoba Beneš, která byla ve středověku velmi oblíbená a přežila až do dneška jako rozšířené příjmení. Vedle Beneše se používaly i tvary Benedek nebo Benda, z nichž rovněž vznikla řada příjmení.

Ženskou obdobou jména je Benedikta, u nás vzácná, v románských zemích však běžná jako Benedetta či Benita. Podobně zní i jméno Benjamín, to má ovšem jiný, hebrejský základ, a s Benediktem se v češtině potkává jen v domácím tvaru Ben.

Nejznámějším nositelem jména je svatý Benedikt z Nursie, zakladatel západního mnišství a autor řehole, podle níž žijí benediktini. Jeho klášter na Monte Cassinu se stal vzorem pro celou středověkou Evropu a Benedikt byl prohlášen za patrona Evropy. Právě jeho odkaz udělal z jména Benedikt symbol řádu, míry a vytrvalé práce.

Datum 12. listopadu má v kalendáři starší křesťanský základ. Připomíná se v něm mimo jiné skupina mučedníků, takzvaných Pěti svatých bratří, kteří byli zabiti roku 1003 v Polsku a mezi nimiž byl i mnich Benedikt. Polský kalendář naproti tomu slaví Benedykta 21. března, tedy v den, k němuž se tradičně vázala památka Benedikta z Nursie, než byla přeložena na červenec.

Jméno nesla také řada papežů, celkem šestnáct, a ve středověku patřilo k typickým jménům řeholníků, opatů a učenců. V českém prostředí se drželo hlavně v podobě Beneš, zatímco latinský Benedikt zůstával jménem knižním a slavnostním.

Benedikt patří k jménům, která nikdy nebyla masová, a proto ani nezestárla. Působí kultivovaně, trochu staromilsky a zároveň docela světácky, protože zkrácené Ben se hodí do každého jazyka. Rodiče po něm sahají podobně jako po Kryštofovi, Vojtěchovi nebo Šimonovi, tedy kvůli jasnému tvaru a dlouhé historii bez módního nádechu.

V posledních letech se objevuje častěji než v druhé polovině dvacátého století, kdy bylo spíš výjimkou. Starší nositelé se často představují jako Benda, mladší jako Ben, a plné Benedikt zůstává pro úřady, diplomy a slavnostní příležitosti.