Barbora

Základem jména je řecké slovo bárbaros, které označovalo cizince, tedy člověka mluvícího nesrozumitelnou řečí. Řekové jím zprvu mínili každého, kdo nemluvil řecky, a v jejich uších znělo jeho mluvení jako opakované „bar bar“. Význam jména se tedy vykládá jako cizinka nebo barbarka, přičemž původní zabarvení nebylo tak hanlivé, jak se dnes může zdát.

Přes latinskou podobu Barbara se jméno rozšířilo po celé křesťanské Evropě a do češtiny přišlo v podobě Barbora už ve středověku. Latinské a německé okolí si podrželo tvar Barbara, který se u nás objevuje také, čeština si ale vytvořila vlastní domácí variantu s koncovým -ora. Ta je dnes v matrikách i v běžné řeči zdaleka nejobvyklejší.

S kořenem barbaros nesouvisí žádné další rozšířené křestní jméno, Barbora tak stojí v češtině dost osaměle. Blízkou rodinu má spíš v jiných jazycích, kde se z ní vyvinuly velmi odlišně znějící podoby, jako je ruská Varvara nebo maďarská Borbála. Zajímavé je, že právě zkrácené tvary Bára a Barča působí naopak úplně česky a málokdo za nimi řecký původ tuší.

Svátek 4. prosince patří svaté Barboře, mučednici z Nikomédie, jejíž příběh známe jen z legend. Podle nich ji otec pohan zavřel do věže, aby ji uchránil před světem, ona se však nechala pokřtít a otec ji vlastní rukou vydal na smrt. Právě proto bývá zobrazována s věží, kalichem a mečem a řadí se mezi čtrnáct svatých pomocníků.

Barbora se stala patronkou horníků, dělostřelců, hasičů a všech, kdo pracují v nebezpečí, a měla chránit před náhlou smrtí bez zaopatření. V českých zemích se k ní hlásila zejména hornická města, nejznámějším dokladem je chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, který stavěly generace kameníků za peníze z těžby stříbra. Sošky a obrázky svaté Barbory visely u vjezdů do dolů ještě ve dvacátém století.

K jejímu dni se váže obyčej, který jméno drží při životě i mimo kalendář. Na svatou Barboru se řežou takzvané barborky, větvičky třešně nebo višně, které se dají do vody v teple a mají do Štědrého dne rozkvést. Na venkově navíc chodívaly na Barboru bíle oděné postavy, které dětem nadělovaly nebo je strašily, podobně jako později Mikuláš.

Barbora patří ke jménům, která nikdy úplně nevyšla z módy a zároveň nikdy nezevšedněla. V posledních desetiletích se dává hojně a rodiče na něm oceňují právě to, že má klasický zvuk, ale nepůsobí zastarale. Velký podíl na tom má zkrácená Bára, která zní mladě, sportovně a zároveň mile.

Plná podoba Barbora se hodí do úředních papírů i do slavnostních chvil, v rodině a mezi přáteli pak většinou vítězí Bára, Baruška nebo Barča. Jméno dobře funguje ve všech věkových skupinách, od holčiček ve školce po ženy v důchodu, a nenálepkuje svou nositelku žádnou konkrétní generací. Prosincový svátek mu navíc dodává trochu předvánoční atmosféry, kterou jiná jména nemají.