Artur

Základ jména se hledá v keltských jazycích, kde velšské slovo arth znamená medvěd. Nejrozšířenější výklad spojuje jméno právě s tímto slovem, někdy s přidaným prvkem ve významu muž, takže celek dává smysl „medvědí muž“ nebo „silný jako medvěd“. Medvěd byl u Keltů symbolem síly a válečnické odvahy, takže takové pojmenování mělo jasnou náplň.

Etymologie ovšem není jistá. Část jazykovědců odvozuje jméno od římského rodového jména Artorius, jehož vlastní význam je nejasný, a poukazuje na to, že Britové byli po staletí pod římským vlivem. Objevuje se i výklad opírající se o souhvězdí Arktura, tedy „strážce medvědice“. Medvědí výklad je z nich nejpopulárnější a nejlépe zapadá do keltského prostředí.

Do češtiny se jméno dostalo z Britských ostrovů prostřednictvím literatury, a to dvěma cestami. Krále z artušovských legend nazýváme počeštěně Artuš, zatímco jako křestní jméno se u nás vžila podoba Artur podle latinského a německého zápisu Arthur. Do rodiny patří italské a španělské Arturo i maďarské Artúr, v některých jazycích se objevuje i ženská podoba Artura, u nás však neužívaná.

Artur nepatří mezi svaté římského kalendáře, jeho postavení v českém občanském kalendáři vychází z kalendářní tradice a z postupného doplňování oblíbených jmen k volným dnům. Listopadový termín se u nás ustálil natolik, že jej dnes nikdo nespojuje s jiným datem, i když v Polsku se Artur slaví na začátku října.

Sláva jména stojí na králi Artušovi, vládci Britů, o kterém vyprávějí středověké romány od Geoffreye z Monmouthu po francouzské a německé zpracování artušovského okruhu. Kulatý stůl, rytíři, meč Excalibur a hledání svatého grálu udělaly z Artuše jednu z nejtrvalejších postav evropské literatury. Zda za legendou stojí skutečný válečník z doby po odchodu Římanů z Britanie, se dodnes neví.

V českých zemích se Artur objevuje od 19. století, kdy romantismus přivedl do módy jména z rytířských příběhů a ze severských i britských literárních vzorů. Nikdy nebylo masové, drželo se spíš ve městech a v rodinách se vztahem ke knihám a k umění.

Artur u nás působí neobvykle, ale ne cize. Má pevnou souhlásku na začátku, jasné r a krátké zakončení, takže dobře snáší i jednoslabičné oslovení Art. Dobře se páruje s českými příjmeními a nemá problém ani v cizině, kde ho lidé bez váhání přečtou jako Arthur nebo Arturo.

Rodiče po něm sahají tehdy, když chtějí jméno s historií, ale bez opotřebování. Hodí se do rodin, které mají vztah k literatuře nebo k britskému prostředí, a dobře funguje i jako druhé jméno. Silná asociace s králem Artušem je spíš výhoda, dítěti dá jméno okamžitě příběh, který si samo přečte.