Alois

Alois je románská obměna jména Ludvík, které pochází ze staroněmeckého Hlodowig, složeného z prvků hluda ve významu sláva a wig ve významu boj. Vykládá se tedy jako slavný bojovník nebo slavný v boji. Z franské podoby vznikl latinský Ludovicus, francouzský Louis, v Itálii Luigi a z provensálské podoby Aloys latinizované Aloysius.

Právě přes latinské Aloysius se jméno dostalo do střední Evropy. V českých zemích zdomácnělo jako Alois, na Slovensku jako Alojz, v Polsku jako Alojzy. Blízkými příbuznými jsou tedy Ludvík, Ludvíka i Luisa, tedy jména z germánského základu se slovem sláva, přestože na první pohled se zvukově liší.

Ženským protějškem je u nás Aloisie, dříve běžná zvlášť na Moravě. Časté bylo i spojení s dalším jménem v křestních dvojicích, například Alois Josef nebo Jan Alois, jak bylo zvykem v katolických rodinách.

Svátek 21. června se v katolickém kalendáři slaví po svatém Aloisi Gonzagovi, italském šlechtici a jezuitovi ze 16. století. Pocházel z bohatého rodu Gonzagů, vzdal se nároku na dědictví a vstoupil do řádu. Zemřel mladý v Římě, když ošetřoval nemocné během morové epidemie. Je uctíván jako patron mládeže a studentů.

Do českých zemí jméno výrazněji proniklo v baroku, kdy se šířila úcta ke svatému Aloisi, a hojně se dávalo v 19. století a v první polovině 20. století. Bylo silně zastoupeno na venkově, na Moravě a ve Slezsku. Z té doby pochází i řada Aloisů v kronikách, matrikách a na pomnících.

Alois dnes patří mezi jména, která nosí spíš starší generace. Zvuk domácké podoby Lojza mu dlouho ubíral na vážnosti, protože se v češtině ustálil jako zlidovělý typ dobráckého strejdy. Plná podoba přitom působí důstojně a má pevnou historickou ozvěnu.

V posledních letech se objevuje u rodičů, kteří hledají jméno se starosvětským půvabem a nechtějí opakovat nejčastější volby. Hodí se k němu jednoduché české příjmení a sedí i jako jméno po dědečkovi. Kdo ho dnes dostane, má téměř jistotu, že ve třídě bude sám.