Alan

Alan patří k jménům keltského okruhu a jeho výklad není jednoznačný. Nejčastěji se vysvětluje ze starobretonského a galského základu, který se spojuje s významem soulad a harmonie, vedle toho se uvádí i příbuznost s gaelským výrazem pro skálu či kámen, tedy „malá skála“. Oba výklady se v příručkách objevují vedle sebe a ani jeden nelze považovat za definitivně prokázaný.

Existuje ještě třetí, méně rozšířená domněnka, podle níž jméno souvisí s označením Alanů, kočovného kmene, který se ve stěhování národů dostal až do západní Evropy. Doma bylo jméno každopádně především v Bretani, odkud se rozšířilo do Normandie a po roce 1066 s normanskými velmoži do Anglie. Anglická podoba Alan, Allan a Allen se pak ujala v celém anglosaském světě a vrátila jménu popularitu.

Do češtiny se Alan dostal poměrně pozdě, hlavně prostřednictvím angličtiny a filmu, a proto tu nemá dlouhou domácí tradici. Nejbližšími příbuznými podobami jsou francouzské Alain, italské Alano a maďarské Alán. Jméno Alena, s nímž bývá Alan mylně spojován, má jiný původ, vzniklo zkrácením jména Magdaléna.

Křesťanská tradice zná několik bretonských a francouzských nositelů tohoto jména, nejznámější je dominikán Alanus de Rupe, kazatel z 15. století, který se zasloužil o rozšíření růžencové pobožnosti. Jeho jméno ovšem není u nás s datem 14. srpna nijak spojeno.

Datum 14. srpna vychází z tradice a z uspořádání českého občanského kalendáře, do něhož byl Alan zařazen v novější době, když se do seznamu jmen dostávaly podoby přejaté ze západních jazyků. Slovenský kalendář si pro Alana vybral 8. březen, v Polsku vlastní den nemá.

Ve starších českých matrikách Alan téměř nenajdeme. Rozšířil se až ve druhé polovině 20. století, kdy rodiče začali hledat krátká, mezinárodně srozumitelná jména, s nimiž by se dítě neztratilo za hranicemi.

Alan u nás působí moderně a trochu kosmopolitně, ale už ne exoticky. Dobře se vyslovuje v češtině i v cizině, nemá zdrobnělinu, která by zněla dětinsky, a snadno se skloňuje. Rodiče ho volí často právě proto, že je krátké a nezaměnitelné, a přitom nepatří k jménům, která jsou ve školní třídě hned třikrát.

Nejčastěji se dává v rodinách, které hledají jméno bez nádechu staročeského kalendáře, ale také tam, kde má někdo vztah k britskému nebo francouzskému prostředí. Vedle klasických Jakubů a Adamů zní Alan svěže a dospěle, dorůstá s nositelem a v padesáti mu sedí stejně jako v pěti.